Pro Českou Republiku typický čistě bílý, tvrdý, ale křehký porcelán. Na rozdíl od francouzského, lehce nažloutlého, vypalovaného pouze na 1.250°C, je tradiční český porcelán pálen na 1.380°C.

Tento tvrdý střep je možné dekorovat pod glazuru. Právě výsadní vlastnosti českého porcelánu mohou inspirovat celou řadu tvůrců k volné tvorbě.

Většina lidí, si totiž porcelán spojila pouze s jídelními a kávovými servisy typu „modrého cibuláku“ nebo přezlacené dekory na růžovém střepu, v lepším případě, s míšeňskými figurkami, stolními polokýči nebo loveckými výjevy jelenů se psy, končící v zaprášených poličkách.

Stejně tak je tomu s průmyslovým dekorem na jídelních talířích, kdy víc jak 50 let vévodily kanty s květinovými a ovocnými motivy. Tato universální témata byla maximálně rozmělněna na tisíce verzí a variant. Tyto artefakty se v menších obměnách tvořily téměř 200 let. Dá se říct, že vychovávají k otupělosti, nevkusu až kýči. Tím nechci tvrdit, že by neexistovala celá řada kvalitního užitného porcelánu mající vysokou uměleckou i řemeslnou úroveň. Je nutné si připustit, že i užitný porcelán by měl odrážet moderní výtvarné směry, progresivní nápady a kreativní autorskou činnost.